Strávila jsem v Rok-lince jedno slunečné dubnové dopoledne a tu hřejivou a láskyplnou atmosféru si budu nadlouho pamatovat. Byly to chvíle klidu, bezčasovosti, bezstarostnosti a přirozeného dětského plynutí. Ten zážitek se popravdě nedá slovy ani popsat, ale měla jsem v Rok-lince celou dobu pocit, že teď a tady na tomto místě je mezi dětmi a jejich průvodkyněmi všechno jak má být a že tady je svět ještě v pořádku. Zázemí Rok-linky je v nádherné čisté přírodě a děti jsou v těsném kontaktu s přírodou a zvířaty, která se tu nacházejí. Nejdříve se děti v kroužku přivítaly, rozhýbaly tělo, zazpívaly si a pak jsme vyrazily na výpravu do lesa. Děti se rozeběhly po louce, větší ukazoval menšímu co našel, přidaly se další děti a společně si nález prohlížely. Holčičky si něco špitaly a smály se, začalo se společně svačit a povídat. Mirka se Žanetou nabídly dětem společnou hru na louce a kdo nechtěl, našel si svoji zábavu v trávě opodál. Skupinka dětí si pak začala do přinesených nádob nabírat hlínu a tak se vytvořila polní kuchyně. Jeden menší kluk si začal z klacíků stavět ohniště a to přilákalo další děti, které mu začaly s klacíky pomáhat. Pak přišly nejstarší děti a začaly přes klacíky skákat, jakoby to bylo opravdové ohniště. Menší děti ty starší s obdivem pozorovaly. Holčičky si něco vyprávěly a sbíraly do košíčku kytičky. Tu a tam se některé dítě na chvilku odpojilo od ostatních, aby bylo na chvíli samo. Tak přirozené a milé plynutí mě opravdu naplnilo radostí a byla jsem vděčná za to, že toho může být můj syn součástí. Vnímala jsem, že všechny děti, ti menší i ti větší, spolu dohromady krásně vycházejí a spolupracují. Potom už byl čas vrátit se zpátky na oběd, některé menší děti se chytly za ruce a běžely po louce směrem k lesní cestičce...